Kdy jsme se stali cizinci?

Protikladem cizince je našinec, tedy někdo, kdo je náš. Vnímání „našinectví“ se ale historicky vyvíjelo, stejně jako cizince vždy neurčovaly hranice národních států. Suverenitu národních států zaručil až před necelými čtyřmi staletími tzv. Vestfálský mír, jehož podepsáním získaly státy nárok na vládu nad vlastním územím a autonomii v mezinárodní politice. Nicméně sounáležitost s lidmi obývajícími národní státy se začala vytvářet ještě později.

Do vzniku národních států bylo běžné cítit se součástí obcí, farností a menších komunit. Náklonnost a loajalita byla stavěná na osobním setkávání v každodenním životě. Národ, tedy miliony lidí obývající prostor stejné země, nemáme nikdo šanci za život osobně poznat. Proto se dle slov sociologa Zikmunda Baumana stalo „novým principem, na jehož základě se lidi organizovali a integrovali, přesně ono rozlišení na my a oni.“ Jinými slovy se obyvatelé nově ohraničených území potřebovali vyhranit vůči ostatním.

V Česku žije podle oficiálních statistik přibližně půl milionu cizinců a řadíme se mezi země Evropské unie s menším počtem imigrantů. Z výzkumu univerzity v Harvardu ale vyplývá, že jsme nejvíce rasistickou zemí v Evropě. Zároveň mají dvě třetiny české společnosti strach z uprchlíků a v ještě větší míře má česká společnost strach ze šíření islámu. Kulturu strachu zde budují mimo jiné i média, která obraz migrace zkreslují a politizují. „S určitou nadsázkou se dá říct, že existují dvě skupiny migrantů: ti, kteří v České Republice jsou, nebo se tam snaží dostat a ti druzí jsou ti, o kterých se píše.“ komentuje analýzu mediálního obrazu migrace výzkumník Pavel Pospěch.

Obava z jiného je lidem vlastní od nepaměti a dá se překonat osobní zkušeností. Obava z „cizích národů“, živená médii a politiky, je ale historicky nedávná a přemáhá se hůř, protože stejně jako nikdy nepoznám všechny příslušníky vlastního národa, nesetkám se nikdy ani se všemi občany cizího národa. Pro zjednodušení představ o tom, kdo všichni ti abstraktní cizinci jsou, pak přirozeně utíkáme ke stereotypům a zevšeobecněním.  

Nabízí se otázka, zda většina není ve výsledku hlavně součtem mnoha minorit. Z vlastní žité zkušenosti se cítíme blíže těm, které potkáváme v každodenním životě, rodině, kolegům v práci, přátelům a lidem, se kterými sdílíme stejné zájmy. A protože se pocit národní sounáležitosti, tedy s miliony lidí, které osobně neznáme, začal v historii budovat teprve nedávno, zkusme si představit, že změníme klíč, kterým rozlišujeme to, co nás spojuje a dělí. Namísto pasu, etnika a škatulek vytvářených prvním dojmem si vybereme to, co sdílíme: že nám záleží na našich blízkých, že se chceme cítit v bezpečí nebo vidět smysl v tom, čemu se v životě věnujeme.

Ve světě, kde vnímáme také to, co nás spojuje a přesahuje kategorie a škatulky, je možné stavět mosty. V takovém světě se dá budovat komunita, vzájemná vstřícnost a vystupovat z izolace způsobené strachem a nedůvěrou. Budoucí generace pak dostanou příležitost vyrůstat ve společnosti, která je zdravá a sebevědomá. Taková společnost si je vědoma, že to, co máme společné, je silnější než to, co nás rozděluje.

Ve třetím videu mezinárodní kampaně Tváře migrace se zamýšlíme nad postoji společnosti k cizincům.

Toto video vzniklo v rámci projektu „SDGs and Migration – Multipliers and Journalists Addressing Decision Makers and Citizens in the EU“ financovaného z programu Evropské unie pro vzdělávání a osvětu (Development Education and Awareness Raising - DEAR). Odpovědnost za obsah tohoto videa nesou pouze jeho autoři a za žádných okolností jej nelze považovat za odraz postoje Evropské Unie.