ROZHOVOR: Timur Kireev, cizinec žijící v ČR a autor Insta blogu Deník Cizince

Jak jsi se dostal do ČR a proč jsi zvolil migraci zrovna do ČR?

Byla to víceméně náhoda, kterou zpětně považuji za jednu z nejšťastnějších náhod mého života. Už od svých 13 let jsem se v Rusku necítil dobře, jelikož jsem chápal, že politická, společenská ale i ekonomická situace není úplně optimální. Chtěl jsem tedy odjet a zprvu jsem snil o takových klasických zemích vhodných pro emigraci jako např. Kanada, Švédsko, Nový Zéland či třeba Norsko. Prostě takové země, které zvažuje pro emigraci téměř každý. O České republice jsem tedy v souvislosti s emigrací vůbec nepřemýšlel, a i přes to, že jsem měl rád zeměpis již od dětství, tak o České republice jsem toho příliš nevěděl. S návrhem začít studium v ČR přišla nakonec moje maminka, která měla kolegyni, jejíchž syn odjel studovat právě do ČR.

Nejdříve jsem trošku váhal, ale poté jsem se podíval na statistiky a různé žebříčky států, kde jsem zjistil, že ČR by mi mohla vyhovovat hned podle několika kritérií. Zjistil jsem, že Česko si vede velmi dobře v porovnání s „podobnými“ státy jako např. Polsko, Bulharsko či třeba Srbsko.

Našel jsem si tedy letní kurz češtiny a odjel na tři týdny do Česka. Hned po návratu jsem již víceméně věděl, že studium bych rád zahájil právě v ČR.

Mluvil jsi o tom, že situaci v Rusku jsi vnímal negativně již ve 13 letech. Diskutovali jste tedy ne úplně ideální situaci v Rusku i v rodině?

Zajímal jsem se o dění společenské a politické již od dětství. Rodiče nejsou politicky angažovaní a vlastně jsme se o situaci v Rusku téměř nebavili, ale člověk to tak nějak vidí a cítí. Společenské nálady u mladších lidí mé generace, či ještě mladší jsou velmi proemigrační. Opravdu je velmi vysoké procento lidí, kteří si přejí z Ruska odjet.

Jak často jsou tyto “nálady“ přetavené ve skutečnou emigraci? Tedy jak velké číslo mladých lidí nakonec reálně emigruje? Máš nějaké podobné případy u svých známých, či kamarádů?

Rozhodně se to děje. Rusko je jedna z hlavních zdrojových zemí co se týče migrace. Ve škole obdobné českému gymnáziu (Ruská má jiný systém škol) jsme měli ve dvou třídách dohromady cca 50 studentů z nichž minimálně 5 nyní žije v České republice a s některými se stále vídáme. 

V České republice jsi nejdříve žil rok v Praze, poté jsi zvolil studium na brněnské Masarykově univerzitě a nyní žiješ opět v Praze. Co tě k těmto přesunům vedlo a které z těchto měst ti vyhovovalo více.

Ano, první rok svého života v ČR jsem měl kurzy češtiny a strávil jsem ho zde v Praze. Do Prahy jsem se okamžitě a velmi hluboce zamiloval. Ale současně bylo mým hlavním cílem se opravdu úspěšně integrovat a o Praze jsem velmi často slýchával, že se zde neintegruje tak snadno, že je tu až příliš cizinců a že Praha je moc multikulturní město. A současně jsem slýchával, že v Brně se integruješ snadněji, lidé jsou tam přátelštější. Nakonec se ukázalo, že tomu tak úplně není, nebo minimálně v mém případě nebylo – z mého pohledu byla motivace k integraci v Praze silnější.

Které z těchto měst ti vyhovovalo více?

Já pocházím z Ruského města Ufa, to je zhruba miliónové město, je to tedy již větší město. Sice tam není ani metro a té krásy je tam mnohonásobně méně než v Praze, ale třeba i v Brně – zde mám na mysli např. architekturu, kulturní památky apod. Nicméně je to město přece jenom velké. Na tu velikost si člověk tak nějak zvykne. A to je možná jeden z faktorů proč mi více vyhovovala Praha, jelikož Brno je oproti Praze opravdu menší a Praha se tak více blíží mému rodnému městu. A druhý faktor je pravděpodobně skutečnost, že moje první zkušenost byla právě s návštěvou Prahy a následně první rok v České republice, který jsem taktéž strávil v Praze. A po takovéto zkušenosti, kdy člověk dlouhodobě žije ve městě, které je opravdu světové a jedno z nekrásnějších světových měst, je následně složité přesunout se do menšího a „méně“ slavného města. Přesto jsem se v Brně cítil velmi dobře a vždy jej rád navštívím.

Mluvíš skvěle česky, jak dlouho ti trvalo dostat se na takovouto úroveň a co pro tebe bylo největší výzvou?

Myslím si, že hlavní, co člověku pomůže, je láska k té dané zemi a jazyku. Myslím si, že žádná píle, která je ale samozřejmě také důležitá, toto nedokáže nahradit. Dalším faktorem byla nakonec i ta píle a možná špetka talentu.

Důležitý je také dobrý základ, měl jsem výborné kurzy češtiny, v Ústavu jazykové a odborné přípravy Karlovy Univerzity, který pokládám za velmi kvalitní a současně jsem měl velmi dobrou paní učitelku, která mě motivovala.

Velkou roli u mě hrál také přechod na české zpravodajství místo ruského. Začala jsem se dennodenně dívat na zprávy ČT24 a to mi mimořádně pomohlo. Toto mi přineslo především dobrou slovní zásobu a slovíčka, která bych se za normálních okolností asi nenaučil.

Největší výzvou byly pravděpodobně pády. Naopak Vím, že mnoho cizinců má v češtině problém s délkami, ale pro mne to nebyl zdaleka takový problém a je to právě ta věc, která mne na češtině baví asi nejvíce. A když se podívám na mou dnešní češtinu, tak myslím, že mi chybí taková ta spontánnost. Samozřejmě už má čeština není zdaleka tak kostrbatá jako dříve, ale přesto ta spontánnost mi trochu chybí.

Jak moc bylo složité vyřizování víz, povolení k pobytu apod.?

Je to samozřejmě velice byrokratická záležitost. Byrokracie je v tomto ohledu občas opravdu brutální – to tak nějak všichni víme – nicméně je asi stejně složitá, či možná dokonce o něco méně složitá než v Rusku. Člověk zde musí neustále dokazovat věci, které již dokázal apod. A některé podmínky a pravidla jsou zde velmi sporné.

Osobně jsem se s tím vyloženě nesetkal, ale další faktor je také připravenost úřadů a jednotlivých úředníků, kdy je za mne celý tento sektor podfinancován a z toho velmi často pramení např. to, že daný úředník neovládá angličtinu a obecně je to prostředí velmi neosobní, jsou tam velké fronty apod.

Podmínky zkrátka nejsou ideální a je zde určitě velký prostor pro zlepšení. Ale myslím, že ještě větší prostor pro zlepšení je v legislativní rovině.

Můžeš uvést nějaké příklady?

Co považuji opravdu za velmi špatné je, že udělování státního občanství České republiky je velmi neosobní a hlavní a jediné rozhodující kritérium je čas. A to podle mne není správně a jistě to nemůže ani motivovat integrovat lidi do společnosti.

Myslím, že čas je zcela jistě důležité kritérium, ale požadavky by měly být více komplexní a čas by neměl být tím jediným kritériem.

Těch kritérií je celé řada, počínaje integrací do společnosti a konče tím časem. Na zvážení jsou např. určité roční slevy apod. Například v Rusku existuje program, který umožňuje cizincům získat Ruské občanství v případě, že jsou na úrovni rodilého mluvčího.

Mohlo by to být také mnohem osobnější, např. pokud se člověk angažuje nějakým způsobem společensky.

Problém vidím také v udělení trvalého pobytu za účelem vzdělávání. V tomto případě dostane člověk trvalý pobyt až po 10 letech studia v České republice – jelikož když je člověk student – cizinec, tak se mu v ČR počítá 1 rok jako půl roku. já jsem zde skoro 7 let, ale oficiálně se mi započítává pouze 3,5 roku.

Naopak jedna z mála věcí, které jsou nastavená z mého pohledu benevolentněji, než by být měly je fakt, že žadatel o občanství musí prokázat jazykovou vybavenost min. na úrovni B1, což si nemyslím, že je dostačující.

Myslíš, že integrace cizinců zde v ČR funguje dobře? Co by se dle tebe dalo vylepšit?

Myslím si, že jsou tu dvě roviny. Integrace je samozřejmě něco, co nepřichází pouze ze strany cizinců. Ale i ta společnost musí jaksi vykazovat úsilí, aby integrace byla možná – jedná se tedy o oboustranný proces.

Co se týče integrace ze strany cizinců, je důležité, aby zde cizinci měli motivaci a ta motivace se vytváří nejenom tím, že Česká republika je opravdu krásné a dobré místo pro život. Ale motivovat se má člověk také pragmatičtějšími věcmi. Jak už jsem zmiňoval, mohly by fungovat například různé „slevy/zvýhodnění“ pro získání občanství apod.

Myslím si, že občas se bojíme cizinců, migrantů a toho přílivu lidí. Česká společnost dlouhodobě vykazuje nejhorší výsledky v sociologických šetřeních, co se týče přijetí cizinců. A toto je opravdu cítit. Já mám v tuto chvíli již výhodu, že díky poměrně dobré češtině lidé mnohdy ani nepoznají, že nejsem odtud.  Ale vnímám to vůči ostatním lidem, kteří třeba neumějí tak dobře česky. Je jasné, že ten odpor, i když mnohdy pasivní, zde existuje.

Nejzásadnější je, že česká společnost se zbytečně moc bojí migrantů. Myslím si, že nejsme tolik sebevědomí abychom si dokázali představit, že naše kultura je tak zajímavá, tak velká, a tak kvalitní, že se tu cizinci budou chtít integrovat sami. Nedokážeme si představit, že někdo přijede - například z Ruska - a zamiluje se do české kultury. Ale možné to určitě je, opravdu, Česká republika je krásná a mimořádná země a myslím si, že se nemusíme bát o to, že se tady cizincům třeba nebude líbit a že se nebudou chtít integrovat.

Situace v Praze je na druhou stranu velmi dobrá a obecně si myslím, že se ta situace postupně velmi zlepšuje i v celostátním měřítku.

Co je z tvého pohledu potřebné ke kvalitní a funkční integraci?

Měl by to být oboustranný proces, společnost by se měla otevřít cizincům a přijmout fakt, že migrace je skutečně přirozený proces, že člověk zde může žít, pokud se mu zde líbí.

Myslím si, že pokud společnost bude otevřenější, tak i samotní cizinci se budou chtít více integrovat.

Co ti v česku oproti rodnému Rusku chybí?

Jsou to spíše ty osobní věci, které jsem v Rusku měl a tady nemám – rodina, přátelé apod.

Krom toho je těch věcí poměrně málo. Obecně vzato jsem v česku velmi spokojený a myslím, že nemohu najít moc věcí, které by v Rusku byly, nebo fungovaly lépe než v Česku.

Jedna z těch věcí by možná byla velikost mediálního prostoru, který je v Rusku logicky větší, nicméně toto již v dnešní internetové době nehraje moc velkou roli.

Ta asi nejzásadnější věc se týká přírody, kdy v Rusku je ještě stále divočina a v Česku již není. Ale i u tohoto jsem si již zvyknul na místní podmínky a není to tak nic zásadního.

A naopak věci, kterých si zde v ČR vážíš nejvíce právě oproti Rusku?

Samozřejmě politický systém je to, co je opravdu to nejzásadnější. Těžko bych mohl jmenovat něco zásadnějšího než právě politický systém, jelikož současné Rusko není úplně předobraz kolébky demokracie.  

Podmínky v zemi, státní politika, společenská situace je taková, jaká je, převážně díky politickému režimu, jaký tam panuje.

Zde žijeme ve svobodné společnosti, kde můžeme demonstrovat, kde můžeme mít opozici a kde máme svobodu médií.

Také je velmi důležitý faktor stavu občanské společnosti, což na politickou situaci velmi navazuje a myslím si, že v Rusku se to prudce zlepšuje a stav občanské společnosti je úplně jiný než v době, kdy jsem se stěhoval (rok 2014), kdy přes 86% lidí podporovalo Vladimíra Putina a jeho režim. To byla taková ta pseudo vlastenecká hysterie, která tam v těchto letech panovala. Dnes to tak již není, velmi rapidně se to zlepšuje a myslím si, že za několik let ruská společnost dospěje k větší demokracii a respektování hodnot lidských práv apod.

Dále také infrastruktura, ekonomická situace je v česku úplně jiná. Samozřejmě když se člověk přijede podívat do Moskvy, tak uvidí obrovské mrakodrapy, krásné parky – jednoduše fungující město, kde jsou vidět peníze. Ale ve skutečnosti je Rusko o mnoho chudší než Česká republika, zdaleka nevyužívá svůj potenciál, který má. Dobrý přiklad je také infrastruktura ve městech – V Ufě kupříkladu, která je miliónové město, stejně jako Praha, nemáme metro, jezdí tam cca 100 tramvají naproti 900 tramvají v Praze a stav infrastruktury je neúnosný, poslední autobus jede v devět hodin večer a noční linky neexistují, jízdní řády neexistují…

Jsi poměrně aktivní na sociálních sítích, tvůj kanál na Instagramu (Deníkcizince) má již přes 5 tisíc odběratelů, několik videí jsi natočil i na Youtube. Jaký obsah na těchto sítích tvoříš a jak tě napadlo se do něčeho takového pustit?

Tak to byl nápad, který mě doprovázel několik let. Nejdříve jsem zkoušel natáčet videa i v ruštině na Youtube, tam jsem měl jednu dobu cca 9 tisíc odběratelů, ale později sem přestal.

V češtině jsem chtěl tvořit obsah již delší dobu, ale začal jsem nakonec cca rok a půl zpátky, jelikož teprve tehdy jsem se cítil dostatečně jazykově vybaven.

Témata, kterým se věnuji byla ze začátku vyloženě o tom, jak se mi žije v České republice jako cizinci. Postupně se z toho stal takový cestovatelský blog, jelikož já velmi rád cestuji, rád se procházím a navštěvuji mnoho míst a návštěva nových míst a měst jsou mým největším koníčkem a zájmem.

Nyní tedy ukazuji Českou republiku mým divákům, kteří jsou téměř z 90% české národnosti.

Jak si místa, která navštěvuješ vybíráš? Navštěvuješ turisticky prověřené aktivity, nebo spíše pátráš po méně prozkoumaných místech?

Moje nejoblíbenější město ČR, kromě Prahy, je Tábor, který je turisty hodně podceňován a tam turisté, pokud přijedou, tak jsou spíše z Českých Budějovic a okolí. Takže Tábor není zrovna nejpopulárnější destinace. Další mé oblíbené město jsou Karlovy Vary, které je naopak populární velmi. Tudíž se nedá přímo říci že navštěvuji spíše ty méně, či více populární lokality.

Nicméně když se podíváte na můj blog, tak jsou to spíše menší města, jako např. Litoměřice, Louny, nebo města která nejsou až tak turisticky prozkoumána. Dosud mi například chybí příspěvek k velmi populárnímu Českému Krumlovu.

Místa si vybírám opravdu velmi náhodně, takřka by se dalo říct, že je to takový způsob, kdy zapíchnu prst do mapy a jedu.

Myslím, že každé město si zaslouží pozornost. Byl jsem v Mostě, Most není úplně atraktivní turistické město, a i v tom příspěvku mám uvedeno „Most aneb poslední destinace cestovatele“, jelikož Most navštíví opravdu velmi málo turistů. Je jasné, že památek tam není tolik, nicméně já nevyhledávám primárně krásu, ale vyhledávám život, takže pro mě je důležité, jak to dané město žije. Pokud je ve městě ještě nějaká pěkná památka, tak je to pro mne takový bonus, ale není to pro mě stěžejní záležitost, dle které bych se rozhodoval, zda to dané místo navštívím.

Kromě svého blogu a cestování jsi také aktivní ve spolupráci s neziskovými organizacemi. U InBáze je to dokonce tvé zaměstnání na hlavní pracovní poměr. Co konkrétně je tvojí náplní a proč jsi zvolil zrovna neziskový sektor.

Ne, že bych úplně vyhledával neziskové organizace, ale poměrně harmonicky do tohoto prostředí zapadám, tím co vlastně dělám na svých sociálních sítích, jaké hodnoty mám a tím jak se celkově dívám na svět.

V současné chvíli tedy pracuji pro Inbázi, kde dělám aktivity pro mladší děti (5-11 let) cizinců, kteří žijí zde v ČR. A snažíme se vytvořit bezpečné prostředí, kde se děti můžou adaptovat na nové podmínky v České republice. Většinou se jedná o děti cizinců, kteří žijí zde v ČR, a tedy děti s odlišným mateřským jazykem. A naším cílem je poskytnout první dětský kolektiv vrstevníků, vytvořit kolektiv, kde se dítě nebude bát mluvit česky, kde se bude cítit dobře a bezpečně. Chceme vytvořit podmínky, aby dítě i mimo prostředí své rodiny, cítilo, že i zde může být společensky aktivní.

Máš zde téměř dokončená studia, stabilní práci atd. Plánuješ tedy v ČR opravdu zůstat a jakmile to bude možné žádat o trvalý pobyt a následně o občanství?

Myslím si, že pro mne již žádná jiná možnost není. Občas si představím, že bych se přestěhoval a žil v jiné zemi, ale vždy dojdu k tomu, že ačkoli si dokáži představit, že žiji jinde, tak přesto cítím, že již vždy budu mít dvojí identitu - ruskou a českou - a na tom se již nic nezmění.

Cítím se zde velmi komfortně, cítím se být pevnou součástí České republiky a myslím si, že by byla škoda jet někam dál.