SDG#5: ROVNOST MUŽŮ A ŽEN

Ženy dnes rozjíždí úspěšné podnikání, mají prostor ve veřejné sféře a pokud opravdu chtějí, dveře jsou jim otevřené téměř všude. Například v jižní Asii se před třiceti lety do základní školy zapsalo jen 74 dívek na 100 chlapců, ale v roce 2012 byly jejich počty vyrovnané. Překážkám stále čelí v přístupu k základnímu i sekundárnímu vzdělání dívky v Oceánii, západní Asii a v subsaharské Africe. A na severu afrického kontinentu je jen jedna pětina žen zapojená do formálního pracovního trhu.

Přesun od neplacené péče o domácnost směrem k placenému zaměstnání je oproti přechozím desetiletím velká změna, která mnohým ženám umožňuje dosáhnout větší nezávislosti. Přestože například v USA dnes ženy představují polovinu pracovní síly, nerovnosti v odměňování jsou stále realitou ve většině zemí světa. Česká republika se řadí mezi státy Evropské unie, ve kterých jsou platové rozdíly nejmarkantnější. V průměru zde ženy vydělávají o 20,1 % méně než muži, a to i přesto, že o 22 % více žen má vysokoškolské vzdělání. Jak spočítal projekt Rovná odměna, symbolicky pracují v rámci kalendářního roku ženy od 19. října zadarmo. Důvody, ze kterých tato nerovnost vyplývá, se pohybují od diskriminace zaměstnavatelem, přes složitý návrat do práce po péči o dítě, až po fakt, že odvětví, která jsou ženami významně obsazená, např. školství, sociální práce nebo zdravotnictví, jsou trvale platově podhodnocena.

Obrázek: Dámy, ode dneška pracujete zadarmo. Zdroj: rovnaodmena.cz

Péče a její řetězení

Během pandemie se obzvlášť ukázala nepostradatelnost těchto profesí a zviditelnila se situace žen, které je zastávají. Příkladem může být závislost Německa a Rakouska na pečovatelkách z Východu, které za rodinami klientů mnohdy pravidelně dojíždějí na několik dní v týdnu, což jim zavřené hranice v březnu tohoto roku znemožnily. Kolapsu péče o seniory se předešlo až vytvořením výjimečných pravidel pro pendlery, nebo zorganizováním speciálních transportů mezi Rumunskem a Rakouskem.

V Česku pak o seniory pečují často ženy z Ukrajiny, Filipínky jsou proslulými pečovatelkami a zdravotními sestrami všude po světě a ve Španělsku se těmto neadekvátně ohodnoceným profesím, které mnohdy obnáší nedůstojné pracovní podmínky, věnují ženy z různých zemí Latinské Ameriky. Péče se tak řetězí napříč státy a kontinenty a systém jejího poskytování se stává čím dál tím méně udržitelným. Pečovatelky z ciziny nečelí jen problémům plynoucím z neformální povahy pečovatelské práce jako takové. Zároveň se jako migrantky nacházejí v mnohem zranitelnější pozici, což riziko pracovního vykořisťování jen umocňuje. „Měli bychom promyslet a rozšířit alternativní způsoby péče: žádné velké instituce typu LDN, ale menší zařízení, kde by byly pečovatelky zaměstnány a klientů bylo méně. To je však finančně náročnější.“ popisuje jedno z východisek péče o seniory antropoložka Petra Ezzedine.

…a práce, za kterou nikdo nezaplatí

Češky, které se do Rakouska vydávají pečovat o tamní seniory, se nezřídka ocitly v situaci, kdy si po propuštění ze zaměstnání nedokázaly najít novou práci, ať už kvůli vyššímu věku, nebo nedostačující kvalifikaci. „Vydělané peníze (jim) usnadňují prožít důstojné stáří, což bohužel není nic garantovaného, protože, jak víme, právě ženy jsou v Česku ve stáří ohrožené chudobou více než muži.“ dodává Ezzedine. Konkrétně žije na hranici chudoby jedna pětina žen nad šedesát pět let věku.

Vyhlídka žen na stáří prožité v chudobě má hned několik důvodů.  Důsledkem nerovného platového ohodnocení mají ženy o pětinu nižší penzi, a zároveň  v průměru žijí o šest let déle. Mnoho seniorek se tedy dostane do sociálně tíživé situace poté, co ovdoví. Budoucí generace seniorek, které jsou v současnosti matkami, navíc budou mít penzi menší nejen kvůli platovým rozdílům, ale také kvůli času, který věnovaly péči o dítě.

Přestože se jedná o práci, bez níž by budoucí generace nemohly existovat, zůstává ve většině zemí světa výchova a péče o děti nedoceněná. Jak napsal v osmdesátých letech v knize K manželství připraven Miroslav Plzák, bohužel i dnes je stále častý předpoklad, že “normální žena dělá domácnost ráda“. A tudíž zadarmo. Navíc i ze současného výzkumu vyplývá, že každý den vaří anebo uklízí 67,4 % českých žen a pouze 15,8 % českých mužů. Tradiční dělení rolí a samozřejmost neohodnocení péče o domácnost a děti má obzvlášť devastující dopad na svobodné matky, na které častěji po rozchodu připadne péče o děti a stávají se tak po seniorkách další skupinou, která je chudobou obzvlášť ohrožená.

Obrázek: A nemohla bych být radši klukem? Autorka: Anne Taintor. Zdroj: shemustchallenge.wordpress.com  

Feminizací chudoby rozumíme zvyšující se podíl chudoby mezi ženami a fakt, že na celosvětové úrovni tvoří ženy 70 % všech osob žijících pod hranicí chudoby. Organizace Oxfam upozorňuje, že například v zemích tzv. globálního Jihu pracuje 75 % žen v šedé ekonomice a když se k jejich placené práci připočte čas věnovaný neplacené péči o domácnost, mají ženy delší pracovní dny a dle odhadů v součtu pracuje dnešní mladá žena průměrně o čtyři roky déle ve srovnání s muži. Hodnotu této práce odhaduje Oxfam na 10.8 trilionů dolarů (237,5 trilionů Kč).

V Evropské unii žije v chudobě o 8 milionů více žen než mužů. „Potřebujeme genderový přístup k systému garancí práce pro mladé, aby se od začátku předcházelo ženské chudobě. A konečně musíme bojovat za rodičovskou – to znamená jak otcovskou, tak mateřskou – dovolenou, aby se zabránilo diskriminování žen kvůli mateřství.“ říká europoslankyně Maria Arena.

Místo karafiátů konec patriarchátu

Tak zněl slogan letošního pochodu k Mezinárodnímu dni žen, kterou v Praze již po několik let organizuje skupina International Feminists United. Důvodů, proč není udržitelná patriarchálně nastavená společnost, kde je rovnost mezi pohlavími sice formálně daná, ale prakticky není v mnoha oblastech žitá, zde zaznělo již několik. Fungování takto nastavených vztahů ve společnosti má ale také dopad na každého a každou z nás na zcela niterné úrovni. Jsme formovaní ve stínu předpokladu schopností, které by nám měly být vlastní a těch, které nikoliv. Ovlivňuje to, na čem si zakládáme, ale i za co stydíme.

Foto: Letošní pochod k Mezinárodnímu dni žen. Autor: Petr Zewlakk Vrabec. Zdroj: a2larm.cz

„Ne, společenské normy nejsou zastaralé, přestože jsou redukcionistické a ždímají z nás život.“ píše v knize Daring greatly americká sociální vědkyně Brené Brown. Sankcí za nepodřízení se nebo nezapadání do těchto přesně vyhraněných škatulek je pocit studu. „Stud je univerzální, ale zprávy a očekávání, které stud vyvolávají jsou uspořádané dle genderových norem.“ píše autorka. Brown popisuje atributy, které společnost v USA přisuzuje ženám, následovně: milé, snaživé, štíhlé postavy, ukazující skromnost tak, že nepřivolávají pozornost ke svým talentům a schopnostem, domácky založené, pečující o děti, investující do romantického vztahu, mající sexuální intimitu v rámci jednoho závazného vztahu a investující své zdroje do vzhledu. Ve zkratce by ženy měly být ve všem dokonalé. V mateřství obzvlášť.

Od mužů se naopak očekává, že nebudou slaboši. Mužnost, dle studií, ze kterých Brown vychází, určuje kontrola vlastních emocí, vyhrávání, riskování, násilí, dominance, playboyství, soběstačnost, nadřazenost práce, moc nad ženami, pohrdání homosexualitou a honba za statusem. Jedním z následků potlačování autentického prožití, projevení a sdílení strachu a zranitelnosti, je dle Brown u mužů agrese, kterou obrací vůči sobě samotným, nebo vůči svým nejbližším. Často obojí.

Neprojevené emoce a potřeba vypadat dostatečně mužně nejsou jediným důvodem, který vede k násilí na ženách. Je to ale podstatný faktor, součást mozaiky, který navíc ukazuje, jakým způsobem je patriarchát destruktivní vůči nám všem. Jen v ČR ukončí svůj život sebevraždou muži čtyřikrát častěji než ženy.

Obrázek: A takhle se pohledný princ upracoval k smrti.  Autorka: Anne Taintor. Zdroj: annetaintor.com

„Každá třetí žena za svůj život čelí nějaké formě násilí, často ze strany svého intimního partnera.“ vychází ze statistik Organizace spojených národů (dále jen OSN). Genderově podmíněné násilí na ženách tak zůstává všude na světě závažným problémem. V současnosti je navíc dle OSN umocněno pandemií covid-19, která v některých zemích vedla k nárůstu domácího násilí o 30 %.

Je alarmující, že v českém veřejném prostoru se téma násilí na ženách, obzvlášť s ohledem na stále ještě neratifikovanou Istanbulskou úmluvu, stalo nástrojem populismu ze strany římskokatolické církve a politiků. Jen to dokazuje, jak moc je genderově podmíněné násilí bagatelizované a že mu nevěnujeme dostatečnou pozornost. Vypovídá o tom i jazyk, kterým se o tomto tématu píše v českých médiích. Například v zahraničním tisku běžně používaný termín femicida neboli „vražda ženy mužem motivovaná nenávistí, pohrdáním, potěšením, nebo pocitem vlastnictví vůči ženám“, zde není etablovaný. V českém kontextu na tento problém dlouhodobě upozorňuje například organizace ROSA. K letošnímu 25. listopadu, který je Mezinárodním dnem proti násilí na ženách, zveřejnila organizace na své facebookové stránce jména žen, které v Česku zemřely rukou svého partnera za posledních 20 let.

Fotka: Jména a příběhy žen, které zemřely rukou svého partnera. Autor a zdroj: ROSA - centrum pro ženy.

Řecká organizace ActionAid Hellas navíc upozorňuje, že v případě lidí na útěku je násilí na ženách často zesílené vlivem zkušenosti s válkou, vykořeněním, dlouhou a nebezpečnou cestou do Evropy a vyhlídkou nestabilní a nejisté budoucnosti. ActionAid považuje mezery v systému přijímání žadatelů o azyl a neadekvátní nástroje interkulturní komunikace za největší výzvy a boj s genderově podmíněným násilím na migrantkách pokládá za jeden z důležitých předpokladů pro integraci.

S násilím se navíc ženy, které se rozhody emigrovat, mnohdy setkávají již ve výchozím bodě své cesty, v jejím průběhu, kdy např. čelí riziku únosu nebo znásilnění, a stejně tak v cílové destinaci. Za poslední půl století se zdvojnásobil počet žen, které dobrovolně nebo nuceně opouštějí hranice svých domovin. V roce 2019 bylo dokonce mezi lidmi na útěku více žen než mužů. Feminizace migrace je dalším z důvodů, proč by se téma násilí na ženách migrantkách mělo dostávat do popředí.

Války, které by ženy (ne)vedly?

Nedostatečná reprezentace žen v politice a jejich neviditelnost ve veřejném prostoru jsou spojenými nádobami. Vyplývá to i z tradičně rozdělených rolí popsaných výše a také z péče, které ženy stále ještě věnují nepoměrně více času než muži. A to jim bere volný čas, který by jinak jako jejich mužské protějšky mohly vložit do účasti na politickém a veřejném životě. A pokud už se ženy rozhodnou z anonymity vystoupit, musí počítat s tím, „že se hodnotí jejich zevnějšek spíš než obsah toho, co řekly. Některým účastnicím vidina komentování jejich vzhledu vadí do té míry, že si televizní nebo jiný „vizuální“ výstup raději odpustí.“, popsal Radek Špicar ze Svazu průmyslu a dopravy ČR pro týdeník Respekt. Jak zjistil výzkum finské univerzity, projevy nenávisti vůči veřejně aktivním ženám se „objeví mnohem rychleji, jsou násilnější a sexualizované.“ S výhružkou znásilnění se v rámci nenávistných projevů zkrátka muži nesetkají.

Graf: Procentuální zastoupení žen v parlamentech členských zemí Evropské unie (2018). Autor a zdroj: Eurostat.

Dalším faktorem, který ženy od působení ve veřejné sféře mnohdy odrazuje, je nízké sebevědomí.Jak dalekosáhlé dopady má to, že jsou ženy od malička vedené k podceňování sebe a svých schopností, popsala v knize Muži mi vysvětlují věci Rebecca Solnit. Solnit ukazuje na historce z večírku, během kterého jí neznámý muž po zavedení řeči na téma její knihy o britském fotografovi Eadweardovi Muybridge, skočí do řeči a začne ji poučovat o velmi důležité knize, kterou by si o daném fotografovi určitě měla přečíst. Zpětně vyšlo najevo, že měl na mysli její knihu. A že ji ani nečetl. Dle Solnit tato příhoda ilustruje, jak moc jsme jako ženy vytrénované o sobě pochybovat, což jen podporuje přehnané sebevědomí některých mužů. Jako méně kompetentní navíc ženy nevnímají pouze sebe samotné, ale také ostatní ženy, jak vyplynulo ze studie Univerzity Yale.

Údajný nedostatek odbornic, na který si omluvně stěžují mnozí organizátoři expertních panelů tvořených jen muži, má řešení, které vyžaduje od obou stran krok navíc. Organizace jako Asociace pro mezinárodní otázky (dále jen AMO), Fórum 50 %, Genderová expertní komora ČR a Diakonie, například vytvořily databáze s kontakty na expertky a experty napříč různými obory. A Zuzana Lizcová z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy například navrhuje, aby se diskusní panely nepořádaly „mezi čtvrtou a sedmou hodinou večer, kdy řada žen musí vyzvednout děti ze škol a školek a věnovat se jim.“

Oblast, ve které jsou ženy obzvlášť výjimkou, je zahraniční politika. Jak poukazuje rešerše AMO Ženy v české evropské, zahraniční a bezpečnostní politice, počet českých velvyslankyň v posledních letech registroval spíše pokles a Česko dosud nemělo ministryni zahraničních věcí. Prvoplánovým argumentem pro vyšší zastoupení žen v této sféře politiky by se mohla zdát ženám obecně přisuzovaná mírumilovnost. Rešerše AMO ale upozorňuje, že doposud provedená statistická šetření se na tom, zda gender předpovídá postoje a prostředky k jejich prosazování, jednoznačně neshodují. Spolehlivé vysvětlení tendence žen méně podporovat vojenský intervencionismus dosavadní studie zatím neposkytly a autoři pouze předpokládají, že by se mohlo jednat o následek socializace do genderových rolí.

K nekonvenčnímu závěru došel výzkum ze Švédska, dle kterého se postoje vůči jiným národnostem a náboženským skupinám neodvíjí od biologického pohlaví, ale jdou ruku v ruce s feministickými postoji. Data z pěti různých zemí prokázala, že „jak muži, tak ženy, kteří odmítají genderovou rovnost, mají tendenci být více nepřátelští vůči jiným národům a minoritám v jejich vlastních zemích“. Jinými slovy by vyváženější politické reprezentaci neprospělo jen více žen, ale obecně více lidí, kteří mají kladný postoj k rovnosti mezi muži a ženami.

Feminismus je pro každého

Přestože bavit se o rovnosti mezi muži a ženami může být, obzvlášť v Česku, zdrojem konfliktů s rodinou a přáteli, bez vzájemného dialogu se svět férovějším sám od sebe nestane. A i když reflektovat sebe sama a vztahy se svým okolím je mnohdy bolestivé, jedině tak bude možné vychovávat děti s ohledem na jejich schopnosti a zájmy, a nikoliv na základě toho, s jakým pohlavím se narodily.

A pokud by se těm, kteří dočetli až sem, přece jen chtělo namítnout, že schopnosti, které společnost tradičně přisuzuje mužům nebo ženám, musí mít přece nějaký základ v biologii, nabízí podnětné odpovědi například britská spisovatelka Angela Saini v knize Od přírody podřadné. Hon za hledáním rozdílů mezi mužskými a ženskými mozky započal dle neurovědkyně Giny Rippon v 18. a 19. století. Vědci věřili, že rozdílné role, schopnosti a těla, musejí mít neurologický základ.

Postupem času se nicméně podařilo vyvrátit různá obskurní tvrzení tehdejší vědy, jako například to, že větší temenní oblast lebky z vás udělá opatrnějšího a sebejistějšího člověka, což byla jedna z tezí frenologie. Stejně tak jsme v jednadvacátém století konečně došli k závěru, že růžový a modrý mozek prostě neexistují. „Když se podíváte na stovky mozkových struktur a cest, nenajdete jednoznačné charakteristiky, které by vám umožnily označit mozky jako mužské nebo ženské. Každý mozek se od ostatních liší. Existují části mozku, které mají tendenci být větší u mužů a mozkové cesty, které mohou být delší u žen. Ale je to mozaika, a nikoliv jasné dělení na růžovou a modrou.“ dodává Rippon, dle které dává špatná věda nerovnostem mezi muži a ženami základ.

Jak říká Chimamanda Ngozi Adichie, autorka knihy Feminismus je pro každého: „Někteří lidé řeknou, že žena podřízená muži je naše kultura. Ale kultura se neustále proměňuje. (…) Kultura nevytváří lidi, jsou to lidi, kdo kulturu tvoří. A pokud žijeme s tím, že plné lidství žen není naše kultura, pak to naší kulturou musíme učinit.“